Horten IX/Go 229 GothaLetoun Horten IX/Go 229 byl jedním z posledních zoufalých pokusů o získání tzv. "zázračných zbraní", které měly zajistit vítězství Německa v druhé světové válce.
I když bylo postaveno jen několik prototypů, které nebyly nikdy použity, svědčí tento letoun o kvalitě
německé konstrukční školy. Spojenci tyto "zázračné" konstrukce testovaly ještě dlouho po válce.
Inspiraci letounem Horten nezapře americký strategický bombardér B-2.
Oba bratři zahájili svoji konstruktérskou činnost na počátku třicátých let. Ve svých 16 letech Walter Horten v roce 1931 vyprojektoval kluzák Horten I. Další konstrukcí byl kluzák Horten II, který vznikl v roce 1934. V roce 1936 oba bratři vstoupili do služby u Luftwaffe. V té době byly postaveny tři kluzáky Horten II, které se zúčastnily závodů v Rhönu v roce 1937. Následujícím kluzákem (létajícím křídlem) bratří Hortenů byl Horten III, jehož dva exempláře se účastnily závodů v Rhönu o rok později. Dalším byl Horten IV, jehož první exemplář byl postaven v roce 1941 v Královci-Neuhausu. Horten V bylo létající křídlo poháněné dvěma motory Hirth HM 60 R vybavenými dvoulistými tlačnými vrtulemi. Z tříkolového podvozku se zatahovalo pouze přední kolo. Dalším vývojem tohoto letounu vznikl Horten Ho VII se dvěma motory Argus As 10 C, který provedl svůj jediný let v březnu 1945 v Oranienburgu.
V roce 1943 se Walter Horten zajímal o to, zda mohou letouny dřevěné konstrukce
dosahovat vysokých rychlostí. Testy se zkušebním raketovým letounem DFS 194, o kterých
se dozvěděl, potvrdily jeho přesvědčení, že také dřevěná letadla mohou být poháněna
proudovým nebo raketovým motorem. Ve stejné době vyhlásil Reichsmarschall Göring požadavky na nový stíhací bombardér, který měl vyhovovat stanoveným požadavkům 1 000 x 1 000 x 1 000. Znamenalo to, že takový letoun má dosahovat rychlosti 1 000 km/h a nést pumy o hmotnosti 1 000 kg na vzdálenost 1 000 km. Za zkonstruování takového stroje měla být navíc udělena odměna ve výši 500 000 RM.
Horten zahájil práce na stíhacím-bombardovacím letounu označeném Horten IX, který se konstruoval jako létající
křídlo. V srpnu 1943 se mu podařilo setkat se s Göringem a nadchnout ho svým projektem. Díky tomu bylo
možno ihned zahájit práce na stavbě prvního prototypu. První prototyp Horten IX typ V1 postavený
v Göttingenu během šesti měsíců od rozhovoru s Göringem byl kluzák bez pohonu.
Dne 28. února 1944 provedl
na tomto stroji první let Hortenův zalétávací pilot Oberleutnant Heinz Scheidhauer.
Další lety podnikl sám konstruktér. Kluzák měl dobré letové vlastnosti, ale byl trochu nestabilní.
Mezitím probíhaly montážní práce na druhém prototypu Ho IX V2, který měl být vybaven dvěma proudovými
motory BMW 003. Tyto motory měly být později u sériových strojů nahrazeny motory Junkers Jumo 004.
Motory Jumo ale měly větší průměr než motory BMW, což si vynutilo určité změny v konstrukci trupu.
Letoun měl smíšenou konstrukci a jako přední kolo sloužilo ostruhové kolo ze sešrotovaného
Heinkelu He 177 zatímco hlavní podvozek byl převzat ze stíhačky Bf 109 G.
První zkušební let provedl s tímto letounem Leutnant Erwin Ziller 2. února 1945 v Oranienburgu. Tento pilot měl předtím ve dnech 29. a 31. prosince 1944 příležitost provést v Rechlinu/Lärzu pět letů s Messerschmittem Me 262, takže mu pilotáž proudových letadel nebyla zcela cizí. První let prokázal dobré vlastnosti, což dávalo naději na úspěšný průběh dalších zkoušek. Také druhý let 3. února 1945 proběhl bez závad. Při přistání však Ziller uvolnil příliš brzy brzdicí padák, což vedlo k poškození podvozku.
Z tohoto důvodu se třetí let uskutečnil až po opravě 18. února. Po zhruba 45 minutách letu Ziller zahájil ve výšce kolem 800 m několik pokusných střemhlavých letů, ze kterých okamžitě letoun vybíral. Měly umožnit znovu nastartovat jeden z motorů, který během letu vysadil. Ve výšce asi 400 m se neočekávaně otevřel podvozek a letoun okamžitě ztratil rychlost. Stroj se naklonil dopředu a pod úhlem přibližně 20° začal opisovat rychlé kruhy a stále rychleji se blížil k zemi. krátce po zahájení čtvrtého okruhu narazil do zmrzlé louky na okraji letiště. Jako první byl na místě nehody jeden z Hortenových spolupracovníků Walter Rösler.
Od havárie neuběhly ani dvě a půl minuty jak vzpomíná Rösler: "Jako první jsem viděl motory Junkers ležící stranou. Slyšel jsem, že turbína ještě teplého levého motoru se stále točí, zatímco druhý byl úplně studený a bez pohybu... Ve vzduchu bylo silně cítit palivo, ale požár nevypukl. Celý stroj byl kompletně zničen. Ziller byl silou nárazu vymrštěn z kabiny a narazil do kmenu opodál rostoucího stromu a na místě zemřel. Před nehodou nepodnikl jakýkoliv pokus o záchranu padákem, chtěl za každou cenu zachránit stroj".
Nehledě na nehodu se mělo na Ho IX nadále pracovat.
Firma Gotha dostala příkaz RLM, aby pokračovala v práci na tomto letounu, který měl nyní dostat oficiální
typové označení Gotha Go 229. Na začátku března 1945 zahájily závody GWF
ve Friedrichsrode práce na přípravě třetího prototypu Go 229 V3.
Letoun měl být vybaven motory Junkers Jumo 004 C s vyšším tahem. Téměř dokončený prototyp ukořistili
v polovině dubna 1945 Američané. Před obsazením závodu ve Friedrichsrode jednotkami VI 11. sboru americké 3. Armády byla zahájena stavba dalších dvou prototypů Go 229 V4 a V5. Tyto letouny měly být vzorem dvoumístné verze Go 229 B-l, která měla sloužit jako noční stíhačka s radarem FuG 245 Bremen.
Go 229 V6 měl být druhým prototypem (po V3) jednomístné stíhací varianty Go 229 A-l vybavené přístroji FuG 16 ZY FuG 25 a FuG 125 a vyzbrojené čtyřmi kanóny MK 108 nebo dvěma kanóny MK 103. Pro zvýšení doletu mělo být možno pod křídla podvěsit dvě odhazovatelné přídavné palivové nádrže. Dvoumístný Go 229 V7 měl být prototypem cvičné verze, ale rovněž nebyl dokončen. Posledním z plánovaných prototypů byl Go 229 V8, který měl být plně vybavenou výrobní předlohou verze A-l. Také byl shromážděn materiál potřebný k výrobě 20 předsériových exemplářů označených Go 229 A-0. Jako první by sériové letouny Go 229 A obdržela JG 400 operující doposud na raketových Messerschmittech Me 163.
Prototyp Go 229 V3 byl převezen do Spojených států a nyní se nalézá ve sbírkách muzea
v Silver Hillu ve státě Maryland.
|
